Přelomová doba po skončení ničivé druhé světové války postavila vesnici Kostelec u Jihlavy do zcela nové existenční situace. Nejen, že se obec vzpamatovávala z přečkaného válečného strádání a nyní účtovala se svou minulostí, ale především odsunem většinového německého obyvatelstva s následným dosídlováním českou populací, změnila naprosto zásadně svůj dosavadní charakter. Na německé grunty přišli čeští národní správcové, kteří měli obhospodařovat konfiskovaný majetek, ale tato správa probíhala leckdy problematicky, někde se změnil správce i třikrát, jinde se jednalo o vyslovené zcizování svěřeného majetku. Řada usedlých a poctivých správců si posléze odkoupila německé statky do svého vlastnictví. Z německých obyvatelů zůstala ve vsi jen smíšená manželství. Náboženské cítění nových osadníků však bylo zpočátku ubohé. Na nedělní bohoslužby chodilo tehdy sotva 10 lidí, nebyl varhaník a kněz si musel všechno, včetně zvonění,obstarat sám.
Administrátorem v Kostelci byl v této době český kněz Cyril Tichý, nastoupivší dne 1. 8. 1944, poté, co se Anton Hrůza oženil a stal se civilní osobou. Již za války měl Tichý nelehký úkol, neboť, jak si posteskává farní kronika: „Němci věřili více Hitlerovi než papeži“ a navíc Tichý coby Čech nesměl vyučovat náboženství, a tak prováděl v kostele jen křesťanská cvičení, a i za to byl popotahován gestapem. Po válce tedy jeho obtížné poslání pokračovalo a zlepšení nastalo až když na kostelnické místo nastoupil malíř Jan Berka a za varhaníka jezdil zastupovat pan Koníř z Dolní Cerekve, později řídící Nevoral, a také továrna na uzeniny vypomohla, když ochotně natiskla kostelní zpěvníky. Činnost Cyrila Tichého skončila 1. 9. 1945 jeho nástupem na kaplanské místo ve Velkých Bílovicích. Místo něho přišel další krasonický rodák Stanislav Kacetl a byl kosteleckým administrátorem do 1. 4. 1946 než byl ustanoven kooperátorem v Třebíči-Zámku. Co do počtu svěřených duší ve své farnosti odhadoval tehdy kostelecký kněz
tento stav na přibližně 900 katolíků a přiznával i osoby jiného vyznání, hlavně československého a evangelického, dokonce i bezvěrce. Zvláště Dvorce byly známy svojí výjimečností, neboť asi 30 osob se zde hlásilo k československé církvi. Prvního dubna 1946 současně a odchodem administrátora Kacetla zde nastoupil první český farář František Zvěřina, rodák z Opatova u Třebíče, jenž byl oficiálně instalován 14. 4. 1946. Svoje působiště v Kostelci si doslova vyvolil sám, přestože kněží byli vždy do svých lokalit umísťováni direktivně rozhodnutím nadřízených církevních orgánů. Faráři Zvěřinovi však bylo mimořádně umožněno určit si svoji vlastní farnost za zásluhy v partyzánském odboji na konci války. Tehdy Zvěřina kaplanoval v Měříně a tam, dle svých vlastních slov ve farní kronice, zachraňoval životy a majetky Čechů v době okupace. Zejména vyzdvihoval případ pana Smejkala z Blízkova č. 1, za což byl vězněn gestapem a později se pak stal členem partyzánské skupiny. V Kostelci shledal Zvěřina farní kostel ve stavu ubohém a faru v ještě horším, zejména pak hospodářská stavení. Proto se rychle pustil do renovačních prací, byla opravena všechna oltářní antipendia, pořízeny české nápisy, opraven baldachýn, pro ministranty opatřeny zelené komže a černé birety a dovybavena byla sakristie. Rovněž na kapličce Panny Marie při jihlavské silnici byl zhotoven nový krov a pokryt plechem, kaple byla zevně
natřena i uvnitř vymalována. Peníze na opravy byly vyzdviženy z Cassa Oneca. V tomto roce rovněž kostelečtí zvolili kostelní kontumační výbor, jehož předsedou se stal řezník Josef Novotný, členy potom kostelečtí občané Policar a Kopřiva a dále Bláha ze Dvorců a Mareš ze Salavic. Kostelními hospodáři se stali Petr Jaroš a Jakub Kopeček, otcem chudých Antonín Novák a patronátním zástupcem zvěrolékař MVDr. Rybnikář. V dubnu roku 1946 proběhly obecní volby, v nichž získali komunisté 9 mandátů, národní socialisté 3, sociální demokraté 2 a lidovci 1. V květnu při volbách parlamentních pro komunisty hlasovalo 132 voličů, pro národní
socialisty 37 a pro soc. demokraty a lidovce shodně 35 voličů. Za faráře Zvěřiny se velmi vylepšila účast na nedělních bohoslužbách s průměrnou účastí asi 300 lidí, slabé však bylo stále přijímání svátostí, zejména mezi muži. Májové pobožnosti byly zavedeny na každý den a navštěvovalo je průměrně kolem 50 věřících. První svaté přijímání proběhlo na Boží Hod svatodušní, bylo velmi slavnostní a kostel se zcela zaplnil. Průvodů o Vzkříšení a Božím Těle se zúčastnilo velké množství farníků, ale zato o prosebných
dnech se průvody nekonaly pro naprostou absenci lidí. 8. září se slavnostně světila socha Panny Marie v zahradě Ohnsorgova mlýna, kázání pronesl P. Kacetl a světil dušejovský děkan P. Prokeš. O vánocích byla sloužena půlnoční mše svatá s hudbou a sborovými zpěvy za účasti 350 věřících a 35 koministrantů. Přesto ale farář hodnotil své farníky jako lidi s nepevným charakterem, bojácné a nábožensky lhostejné. Kladně mu byla úřady vyřízena žádost o pozemek na nový hřbitov, ale projekt později zapadl a nerealizoval
se. I v roce 1947 se v Kostelci měnilo obyvatelstvo a nadále se střídali národní správcové na německých majetcích. Po zřízení Dětské ozdravovny se asi 80 dětí v doprovodu vychovatelek účastnilo nedělních bohoslužeb. Tento rok se vyznačoval velikým suchem, jakého zde nikdo nepamatoval. 6. června v rámci celostátní vzpomínkové akce věřících k 950. výročí mučednické smrti
svatého Vojtěcha, která se stala na dlouhý čas poslední velkou manifestací víry, projížděl krajem průvod s ostatky svatého Vojtěcha, jemuž v Salavicích udělali špalír krojovaných členů České mládeže a občanů. Z kosteleckého kostela vyšel průvod o čtvrté hodině odpolední směrem k poště, kde již shromáždění školáci i s učiteli, hasiči a občané očekávali příjezd vozu s relikvií. Po udělení požehnání se svatými ostatky se průvod ubíral vyzdobeným Kostelcem, pouze Národní výbor a masný závod se akce nezúčastnily. Ještě tentýž den jakoby zázrakem přišel vydatný déšť, ale pak zase dlouho pokračovalo suché období. 15. srpna se konala v Salavicích první česká pouť, jejíž součástí bylo kázání a slavná mše svatá s hudbou. O tuto událost, která přinesla značné uspokojení velkému množství spoluobčanů se významnou měrou přičinil pan Antonín Klimeš. Ve Dvorcích se sloužily mše svaté v neděli po sv. Janu Nepomuckém jako součást pouti a na sv. Václava, za což farář od dvoreckých výslužkou obdržel 5 q brambor. Charita rozdělila mezi farníky darem od amerických katolíků 150 potravinových konserv a na 500 kusů oděvů. Z milodarů se opravily bleskosvody na kostele, ale kontumační výbor neprovedl opravu žádnou. Při vánoční půlnoční mši zazářil u oltáře vysoký stromek s elektrickým osvětlením.
Do roku 1948 vstupovala kostelecká farnost s mírným optimismem, že se záležitosti víry přeci jen trochu posunují k lepšímu. Přišel však měsíc únor a komunisté se nekompromisně chopili vlády v zemi. V obci byl utvořen akční výbor, snažící se eliminovat z vesnice všechny nepohodlné lidi. Většina pracovníků na vedoucích místech zdejších institucí, s výjimkou MNV, byla navržena na vyřazení ze svých funkcí. Mezi těmito se pro údajnou nespolehlivost ocitl i farář Zvěřina a nepomohla mu ani jeho partyzánská
minulost, přestože se jí vehementně dovolával. Tuto skutečnost mohl děkan Josef Kubíček při své vizitaci farnosti v květnu 1949 vzít pouze na vědomí. V Třešti byl v roce 1950 slavnostně vysvěcen a do věže kostela sv. Martina vyzdvižen nový zvon Svatý Josef. Svěcení provedl brněnský biskup Karel Skoupý a stalo se tak těsně před jeho internací komunisty. Při této příležitosti se v Třešti shromáždilo 10 duchovních z jihlavského regionu a nechyběl mezi nimi ani František Zvěřina. Přes veškerou nepřízeň nového režimu Zvěřina na svém postu setrval a nakonec zde došel svého štěstí, byť zcela jiného než si zprvu předsevzal. V opatovském Zvěřinově rodném domku stále žila jeho matka i se svojí mentálně postiženou sestrou a občas obě ženy přijížděly do Kostelce na návštěvu. Po čase se farář rozhodl obě osamělé ženy zabezpečit a přistěhoval je k sobě na kosteleckou faru. Počátkem padesátých let začala do Kostelce dojíždět učitelka Libuše Šmerglová, dcera jihlavského pekaře, popraveného za války v koncentračním táboře. Tato mladá žena přijížděla ranním vlakem v sedm hodin a potom musela před školou dosti dlouho čekat, jelikož ji ředitel školy
odmítal předčasně vpustit do budovy. To se stalo nepříjemným v zimním období, kdy učitelka před školou mrzla, a tehdy jí stará paní Zvěřinová nabídla ohřátí a občerstvení na blízké faře. Návštěvy se opakovaly, učitelka se seznámila s pohledným farářem a za nějakou dobu se tento vztah velmi prohloubil a vzniklo z něho citové pouto, jenž vedlo faráře k ukončení kněžství a uzavření svazku manželského. 15. 8. 1954 opustil své kostelecké farníky, odstěhoval se k manželce do jejího rodinného domku v Jihlavě a začal pracovat jako úředník ve státní bance.
Církev i celá společnost prodělávala v padesátých letech jedno z velmi svízelných období a nejinak tomu bylo i v diecézi brněnské. Dlužno ovšem poznamenat, že problémy s fungováním biskupského stolce brněnského se táhly již od války. Když totiž nečekaně zemřel při své vizitaci premonstrátského kláštera v Nové Říši 11. biskup dr. Josef Kupka, zůstal od 21. 6. 1941 po zbytek války biskupský stolec neobsazen a diecézi řídil kapitulní vikář dr. Josef Kratochvíl. Až teprve 3. 4. 1946 jmenoval papež Pius XII. novým
biskupem dr. Karla Skoupého. 13. 6. bylo jeho jmenování vyhlášeno v papežské konsistoři a 30. 6. přijal Skoupý biskupské svěcení od M. Píchy, S. Zely a E. Nesceye v brněnské katedrále. Pracovat ve svěřeném úřadu mu však bylo přáno jen krátce. Komunistická diktatura mu práci znemožnila, od roku 1950 do roku 1953 byl internován ve své residenci, 19. 5. 1953 jej odvezli z diecéze a internovali nejprve v Mukařově u Prahy (do roku 1963) a pak u řádových sester v Žernůvce u Tišnova (do roku 1968). V období let 1953 až 1968 vedl správu biskupství opět kapitulní vikář dr. Josef Kratochvíl. Návrat dr. Skoupého do úřadu byl umožněn až rokem 1968, ovšem po jeho smrti 22. 2. 1972 zůstal stolec opět na dlouho neobsazen až do nástupu Vojtěcha Cikrleho roku 1990. Po tuto dobu správu brněnské diecéze obstarával vikář Ludvík Horký. Nepřízni doby let padesátých vzdorovala též farnost kostelecká. Vyučování náboženství ve škole bylo možné jen mimo řádný školní rozvrh hodin, výuka mohla proběhnout jen jednu hodinu týdně a mohli se jí zúčastnit jen žáci přihlášení oběma rodiči. Duchovní dění bylo vytlačeno z veřejného života pouze do kostela, byly zakázány průvody o Božím Těle, o Vzkříšení i prosebné průvody. Na svých pracovištích měli věřící občané značné problémy,
a to především učitelé, vojáci a veřejně činné osoby. Po Zvěřinově odchodu zaujal jeho místo v Kostelci od 1. 8. 1954 Bohumil Černý, ovšem jen jako administrátor. Tento brněnský rodák se přesto svého poslání ujal velmi svědomitě, mezi občany si záhy získal značnou důvěru a oblibu a rovněž dle svých sil a možností se zasazoval o zvelebení farnosti. Již začátkem roku 1955 sepsal pro církevní oddělení ONV v Jihlavě zprávu o stavu církevních budov, kde popsal zchátralost kostelních omítek, střechy, hromosvodů a též částečné zborcení cenného bočního portálu. Hřbitovní zeď byla pobořena, farní místnosti napadeny houbou, do hospodářských budov pršelo. Přestože církevní tajemnice paní Tepříková pomoc slíbila, tak se neuskutečnila.
Bohumil Černý se tedy snažil o zlepšení svěřeného majetku vlastními silami. Teprve až 22. srpna 1958 se začala opravovat střecha kostela sv. Kunhuty. Klempíři bratři Synkové, Jindřich z Mirošova a Jaroslav z Náměště nad Oslavou, sňali malou báň na sanktusové věžičce a nahradili ji novou. Potom oba bratři natřeli kostelní střechu od hlavní báně až po okapní žlaby. Též mezi školní mládeží dosáhl Černý mimořádné obliby. Na začátku školního roku 1955/1956 se do výuky náboženství přihlásilo z 31 kosteleckých školáků
2. - 7. ročníku 23 žáků, což bylo 76 procent celkového stavu a nikdo se během školního roku neodhlásil. Docházka byla naprosto bez absencí, zájem o výuku velký a tím značně vzrostl vliv faráře na žactvo. Tento stav hodně roztrpčil ředitele zdejší školy, a proto napsal 26.6.1956 pro ONV v Jihlavě důvěrnou zprávu o vyučování náboženství v obci. V ní vylíčil, kterak je v Kostelci vážně narušena socialistická výchova žáků a o faráři Černém napsal, že k povzbuzení zájmu o náboženství mezi žáky používá nejrůznějších darů, jako jsou tužky, plnící pera, knížky a svačiny, umožňuje dětem filmová představení a chlapcům výcvik ve střelbě. Rovněž rodiče dětí jsou plně pod vlivem faráře, jehož vztah k akcím školy je záporný.
Významnou organizační změnou ve struktuře farnosti se stalo administrativní připojení ex currendo dušejovské farnosti z královehradecké diecéze ke Kostelci, k němuž došlo 16. 1. 1959. Aby se Bohumil Černý mohl věnovat i svěřeným dušejovským farníkům, musel třikrát v týdnu dojíždět na své motorce konat bohoslužby do Dušejova. Tam se rovněž zasadil o opravu věže kostela a fasády. Teprve v roce 1967 získal Dušejov opět vlastního faráře, když sem byl ustanoven farářem Josef Blahník z Vyskytné u Jihlavy. Bohumil Černý nakonec v Kostelci dosloužil až do roku 1968, kdy byl 30. 10. přeložen jako administrátor rozsáhlé horácké farnosti v Bystřici nad Pernštýnem a na jeho místo přišel opět jako administrátor od 1. 11. 1968 rudolecký rodák Josef Skála. Kostelečtí ještě dlouho po odchodu pátera Černého na tohoto kněze vzpomínali a říkali “náš pan farář“. Odsloužil zde 14 let a odvedl mnoho tiché a nedoceněné práce, při níž významně opravil kostel i faru.
V letech šedesátých prodělala zcela zásadní proměnu i celá katolická církev. Bylo vyhlášeno dogma o Nanebevzetí Panny Marie a pak v letech 1962 až 1965 zasedal druhý Vatikánský koncil, který upravil liturgii na možnost užívání mateřského jazyka a sloužení mší tváří k lidem. Koncil rovněž dosti přiblížil katolickou církev jiným náboženstvím. V návaznosti na tyto závěry byly i v kostele sv. Kunhuty provedeny náležité změny. Svatostánek byl sejmut z hlavního oltáře a přenesen na oltář Božího hrobu a pro přechovávání Svátosti oltářní bylo upraveno sanctuarium ve zdi u vchodu do sakristie a současně byl hlavní oltář upraven pro bohoslužby tváří k lidu. V této době se též přestalo používat kazatelny a k bohoslužbě slova začal sloužit pult u mřížky oltářní. Rovněž střecha kostela i s věžemi dostaly nový nátěr, o což se přičinili Walter Paul z č. 78 a Václav Pileček z č. 23. Rok 1968 přinesl výrazné politické oteplení, a tak se i brněnský biskup dr. Karel Skoupý mohl opět ujmout svého úřadu 22. června při slavné mši svaté. Ještě téhož roku odejel do Říma na setkání se Svatým Otcem Pavlem VI., jemuž při další návštěvě v roce 1970 daroval malý oltářík s českými a moravskými patrony. Příslib demokratických přeměn ve státě byl i popudem k prvnímu veřejnému průvodu Božího Těla v Kostelci po velmi dlouhé odmlce, konanému ještě pod vedením faráře Černého. Nově nastoupivší kostelecký kněz Josef Skála měl tehdy za sebou již nelehký životní příběh. Narodil se 16. 3. 1911 v Rudolci na Žďársku, jihlavské gymnázium absolvoval s vyznamenáním v roce 1930, ordinován byl 1935 v Brně a na své první místo nastoupil v Rosicích u Brna, kde setrval mezi lety 1935 - 1940 a přešel do Březníku u Náměště (1940 - 1941), načež působil až do roku 1946 v Moravském Krasu. Období let 1946 - 1947 strávil v Boskovicích, odkud byl odeslán do Batelova. Zde byl pro své příliš horlivé šíření víry a zvelebování farnosti trnem v oku stávající komunistické moci, a tak byl roku 1958 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu pro údajné pohlavní zneužívání dvou batelovských žákyň výuky náboženství ke čtyřem letům vězení. Když se proti tomuto nespravedlivému výroku lidového soudu v Třešti odvolal, byl mu v odvolacím řízení jihlavským krajským soudem trest ještě o rok navýšen. Byl tedy pět let uvězněn v těžkém žaláři ve Valdicích, z něhož byl propuštěn v roce 1963 a po propuštění z vězení musel pracovat jako pomocný manipulant v jihlavské Technometře a až teprve poměry roku 1968 mu poskytly příležitost k získání státního souhlasu ke kněžskému
povolání. V Kostelci, kam jej jmenoval farářem sám biskup Karel Skoupý, odsloužil 22 let a stal se co do doby setrvání v úřadu rekordmanem mezi novodobými kosteleckými faráři. O své činnosti vedl ve farní kronice pečlivé zápisy, důsledně sledoval, zapisoval a každoročně statisticky vyhodnocoval účast farníků na bohoslužbách, počítal svatá příjímání i všechny církevní úkony ve své farnosti, což bylo každoročně vidováno děkanskými vizitacemi nejprve Bohuslava Vituly a od roku 1979 Aloise Bumbálka. Krom svých povinností v kostele a škole se ze všech svých sil snažil udržovat a vylepšovat areál kostela a fary. V letech normalizace se účast na bohoslužbách pohybovala okolo 50 lidí s nárůstem o vánočních svátcích, žáků v hodinách náboženství po počátečním zájmu (v roce 1971 – 17 žáků, v roce 1972 - 14 žáků) pak velmi rychle ubývalo na 2 - 3 žáky ročně a od školního roku 1977/1978 se již ke Skálovi do náboženství nepřihlásil nikdo. Ojediněle se zde dávali snoubenci církevně oddat, častěji se konaly církevní pohřby, ale s postupujícími normalizačními léty ubývalo i křtů. První adventní neděli roku 1969 byla zavedena nová liturgie. V červnu 1970
uděloval v Dolní Cerekvi svátost biřmování českobudějovický biskup dr. Josef Hlouch, jenž z kostelecké farnosti tehdy biřmoval 63 věřících. V roce 1972 jihomoravský KNV přispěl na opravu fasády farní budovy částkou necelých 5.000 Kčs, ale hlavní pomoc přišla od hrstky ochotných farníků, jinak si musel pomoci Skála sám. Avšak na jaře 1974 musel být měsíc hospitalizován a tehdy ho až do poloviny dubna zastupoval dolnocerekvický farář Vincenc Kubů a opravy na čas ustaly. Od roku 1975 vyvstala potřeba opravit bleskosvod na kostele a k tomuto úkolu byl vybrán OSP v Třešti, který však se stále k opravě neměl. Až po řadě urgencí přijeli z Třeště 4 experti, kteří vše důkladně změřili a přislíbili vypracovat dokumentaci. K instalaci nového hromosvodu se ale třešťský podnik dostal až o rok později v září 1976, přičemž ovšem výkop k uzemňovacímu kabelu musel být proveden svépomocí a k revizi zařízení došlo až v roce 1978. V červnu a srpnu 1976 též provedli horolezci Ing. Jaroslav Špunda a Ing. Jiří Koláček z Brna opravu hlavní kostelní věže na severní straně, kde bylo porušeno oplechování a uvolnil se též vrcholový kříž, jenž musel být podepřen a znovu nabarven. Horolezci přitom veškeré práce prováděli bez lešení. I o vánocích 1977 zkrášloval interiér farního kostela pěkný betlém, ostatně, tak jako každoročně, ale tentokrát před vánocemi informovala dopisem faráře paní Neradilová z Třebíče o tom, že kostelecký malovaný betlém je vlastně darem manželů Neradilových zdejšímu kostelu z roku 1957. Tvůrcem betlému byl otec paní Neradilové, pan Uhlíř, který jej vyřezal a namaloval v roce 1883. Pro školní rok 1977/1978 se v Kostelci poprvé žádný žák nepřihlásil do výuky náboženství, což se i po následující roky stalo pravidlem. Průměrná návštěvnost kostela o nedělích a svátcích již poklesla na 32 lidí a i v následujících letech pokles pokračoval. Roku 1978 se kostel svaté Kunhuty konečně dočkal nové fasády, jelikož ta předcházející byla datována nad hlavním vchodem letopočtem až z roku 1906. Za dozoru státní památkové péče byla veškerá stará fasáda na nástavbě osekána až na kámen, zatímco na starém kostele jen podle pokynů památkářů. Znovu přispěli dobrovolnou prací farníci nejen z Kostelce, ale též z Batelova, materiálně a technikou vypomohlo místní JZD i MNV. Z původně odhadované nákladové částky přes 50.000 Kčs se díky brigádám prostavělo jen necelých 20 tisíc. V následujícím roce se mohlo navázat s pracemi na nátěru střechy a věží kostela, jejichž plechová krytina pocházela z roku 1910. Od června do září dojížděli do Kostelce z Brna o volných sobotách a při příznivém počasí, jehož toho roku bylo poskrovnu, oba výše zmínění strojní inženýři, kvalifikovaní speciálním kurzem a natírali střechu dle instrukcí Krajského střediska památkové péče v Brně. Smutnou událostí toho roku bylo zcizení dřevěné sošky Panny Marie ve výklenku salavické kaple, což bylo ohlášeno ONV v Jihlavě 12. 11. 1979 pod č.j. 64. Osmirejstříkové kostelní varhany z roku 1873 byly již značně narušené červotočem, a tak se v měsících květnu až červenci 1980 přistoupilo k jejich opravě. Členové orchestru Horáckého divadla v Jihlavě Pavel Doubek a Dalibor Michek, jinak též amatérští varhanářští nadšenci, nástroj rozebrali, vyčistili a napustili Pentalidolem. Po sestavení byly varhany opět naladěny a všechny tyto práce si vyžádali částku přes 3.500 Kčs. V roce dalším pak následovala oprava komínů na faře a o rok později obnova oplocení farní zahrady, načež se v opravách nepokračovalo pro špatný zdravotní stav faráře Skály, který musel být roku 1983 hospitalizován na 8
týdnů v plicní léčebně v Humpolci. Rok 1984 se zapsal několika ničivými vichřicemi, které jednak poškodily ovocné stromy na farní zahradě a jednak srazily velkou lípu u kostela s následným poškozením několika hrobů. Pak byla ještě v roce 1987 rekonstruována elektroinstalace na faře, a to především zásluhou pracovníků elektroúseku ČSD v Kostelci. Smutně vyznívá poslední zápis Josefa Skály ve farní kronice, kde v přehledu farnosti za rok 1988 konstatuje, že byly pokřtěny jen 3 děti, nekonal se v Kostelci žádný církevní sňatek, pohřben byl církevně jediný člověk a do výuky náboženství stále nikdo nechodí. Po odstěhování paní Ludmily Berkové nemá kdo uklízet kostel, na půlnoční mši vánoční se dostavilo pouhých 7 lidí a bohoslužby ve všedních dnech, konané čtyřikrát v týdnu, nenavštěvuje vůbec nikdo. V roce 1988 končí zápisy ve farní kronice a tehdy kvůli špatnému zdravotnímu stavu ukončil Skála i svoji pastorační činnost a do Kostelce začal dojíždět v době Skálovy nemoci páter Pavel Posád. Tento zástup trval do roku 1990, kdy bylo rozhodnuto, že duchovní správu kostelecké farnosti převezmou natrvalo kněží z Třeště a tuto povinnost přijal p. Jaroslav Pezlar. Starý a nemocný farář Skála roku 1990 Kostelec opustil a vrátil se do svého rodiště na Žďársku, kde o rok později ve věku 80 let na infarkt zemřel. Mise Jaroslava Pezlara skončila 1995 nástupem Jiřího Hasoně, který v roce 2000 navázal na tradici kosteleckých kněží a opustil církev za účelem uzavření sňatku manželského. Se svojí ženou se odstěhoval na Šumavu do vesnice Dlouhá Ves u Sušice, kde působí jako učitel na Základní škole. Hasoňovo místo zastává od roku 2000 p. Roman Kubín.
Připravil MUDr. Přemysl Fučík
