Druhá světová válka nevybíravě zasáhla do životů mnoha jednotlivců i rodin, někomu více, jinému méně, ale drsnou školou válečných let prošel bezmála každý. V takových podmínkách se rovněž vyhrocovaly charaktery lidí v kladném i záporném směru. Není proto divu, že po skončení přímých válečných útrap a stvrzení mírových smluv, dojížděly ještě jaksi setrvačností drsné manýry některých jedinců, někteří si nezaslouženě vylepšovali kádrové politické profily pět minut po dvanácté či si alespoň zahlazovali bázlivé válečné mindráky. K tomu jim poskytovala jedinečnou příležitost nepřehledné situace revolučních nálad přelomových dní, a vůbec nejhorší možností bylo, když takovým lidem válečná mašinerie navíc ponechala v rukou smrtící zbraň.
Ani Kostelec nezůstal v oněch časech stranou činnosti partyzánů a revolučních gard, ale navíc se stal i svědkem a místem činu opožděného válečného dozvuku dokonce až na počátku roku 1946 v podobě řádění bezohledného střelce a zneuznaného partyzána jménem Andrej Jackanič. Proberme však celý případ důsledně popořádku. Andrej, nebo jak si později u nás říkal Ondřej, Jackanič byl rodákem ze Zakarpatské Ukrajiny. Jeho rodiče, otec Michal a matka Marie , rozená Savko, žili v Malém Rakovci v okrese Sevljuš, kde se jim 17.3.1907 syn Andrej narodil. Vojenskou službu abolvoval u 45. pěššího pluku v Chlustu a na území ČSR přišel v roce 1929. Začal pracovat v kladenské kabelárně a pak pokračoval na stavbách v Praze. Roku 1940 byl nasazen do německého Augsburgu, odkud jej firma převedla na stavby mostů do Polska. 7.3.1944 z Polska utekl a dostal se do Jihlavy a zde 30.3.1944 nastoupil jako pomocný zedník v tabákové továrně. Oženil se s Anežkou Přechovou z Rohozné, s níž měl dvě dcery,Marii a Miladu. O rodinu však příliš nedbal, neboť byl i vlastní ženou označován za alkoholika a flamendra, v práci povaleč a fluktuant. Sňatkem nicméně získal domovskou příslušnost do Rohozné, ač se později přestěhoval do Jihlavy a bydlel v Malátově ulici č.4. Ve svém životopise Jackanič uvedl, že hned po příchodu do Jihlavy navázal styky s partyzánskou skupinou 01 brigády Jana Koziny, jíž organizoval Karel Marek z Dušejova z č.81. Ten však 6.5.1945 padl a po něm převzal velení skupiny právě Jackanič. Ve skupině dále byli František Paul z Rohozné, Jaroslav Švíkovský z Ježené, Jaroslav Kochrda a Jan Sedmík též z Ježené. Obvod měli v okolí Dušejova až po Brádlo a rozkazy dostávali od parašutisty Rudé armády kapitána Nikolaje Chimiče. Jako náplň své partyzánské činnosti Jackanič v životopise uvedl, že ostřeloval prchající německá auta. Potom se dne 15.6.1945 přihlásil na velitelství Rudé armády v Jihlavě a jako další úkol přijal čištění lesů od Němců, avšak již za 3 dny, tedy 18.6. svoji skupinu rozpustil a zbraně údajně odevzdal na stanici SNB v Dolní Cerekvi. Dvě pistole si ovšem ponechal. První pistoli měl prý z Polska, kde ji sebral jednomu esesákovi a zachránil si tak život. Chtěl si ji ponechat jako památku. Druhou pistoli měl připravenou pro obchodování. Štábní strážmistr Karel Schwammenhofer z jihlavské policejní stanice vypověděl, že po příchodu Rudé armády začal Jackanič docházet na stanici coby partyzánský poručík a tam si také oba vvyměnili pistole. Za Parabolu větší ráže věnoval Schwammenhofer Jackaničovi Parabolu ráže 7.65 mm, která se později v partyzánových rukou stala osudným nástrojem. Na tuto zbraň neměl Jackanič zbrojní povolení, a tak ji nejprve prodal Josefu Dvořákovi z Cejle, správci na Vestenhofu č.3. Josef Dvořák byl od osvobození do prosince 1945 předsedou NV v Cejli a Jackanič za ním začal v této době docházet a žádal po něm potvrzení, že v revoluci dodával do Cejle zbraně, což naprosto nebyla pravda, a tak mu Dvořák žádné potvrzení nevystavil a navíc velmi pochyboval o jeho partyzánské minulosti, když se na scéně objevil až po osvobození. Krom toho bylo Dvořákovi též známo, že Jackanič na zábavách střílí.
Prvním takovým doloženým incidentem byla silvestrovská zábava 31.12.1945 v jihlavském Dělnickém domě. Jackanič se zde předváděl v uniformě poručíka zahraniční armády generála Svobody, kterážto uniforma však některým přítomným svou neurčitostí spíše připomínala lesnickou, nicméně Jackanič chtěl vypadat jako zkušený partyzán. Přitom několikrát ohrožoval účastníky zábavy svými pistolemi, vykřikoval, že si musí vyřídit něco s někým , kdo ho urazil a teď za to bude pykat. Jackaniče přišel napomenout četnický podstrážmistr Stanislav Foret, který měl v Dělnickém domě hlídkovou službu. Mladý jednadvacetiletý Foret ovšem výtržníka poučil velmi opatrně, neboť v něm respektoval vojáka zahraniční armády. Jackanič na to ale nabubřele odpověděl, že on klidně někoho zastřelí, a i když ho zavřou, nic mu neudělají, protože on je přece partyzán ! Po chvíli byl Foret znovu volán do vedlejšího sálu, kde Jackanič pistolí ohrožoval dokonce i dámskou společnost. Znovu následovalo napomenutí a též doporučení,aby šel raději domů, v čemž si dal Jackanič kupodivu říci a z Dělnického domu odešel. Ještě tu noc však provedl další útok. Vypověděla o tom Jarmila Picmausová z Kněžic, pomocnice v domácnosti, která stála ráno okolo páté hodiny se svým chlapcem , vojákem zahraniční americké armády Aloisem Tomanem, u kavárny Slavie. Okolo nich procházel Jackanič a dal se s nimi krátce do řeči, přičemž se holedbal svou pistolí. Potom poodešel dále ulicí asi 40 kroků, nato uslyšeli zvuk jako natažení kohoutku a hned poté i výstřel. Nic zlého se tentokrát nestalo, Jackanič odešel ulicí dále a teprve druhý den zjistil kavárník Korbelík, že má prostřelené okno v prvním patře kavárny. I když zasažení okna namísto milenecké dvojice vykazovalo značnou nepřesnost v míření, bylo zřejmé, že se v té chvíli chtěl Jackanič alespoň předvést a dvojici vystrašit.
O dalším případě vypověděl František Koranda, narozený 1908. Odehrál se v Jechově hostenci na Novém Světě, kde 5.1. 1946 pořádala továrna ples a i tam se objevil Jackanič v uniformě partyzánského důstojníka. V jednu chvíli vyšla z hostince ven skupina mladíků společně s Jackaničem, jemuž se vysmívali, jaký že je on partyzán, když ani neumí střílet. Nato, zřejmě aby mladíky přesvědčil, vytáhl Jackanič pistoli a vystřílel do vzduchu několik ran. Podobné bezdůvodné střílení předvedl Jackanič i ve shromáždění mnoha lidí při slavnosti na Čeřínku.
Zato však již v únoru téhož roku vyvrcholila Jackaničova mánie do tragické události. 23. 2.1946 si totiž partyzán zajel opět do kraje pod Čeřínkem, aby zde uskutečnil určitou transakci v Cejli u Josefa Dvořáka. Proto přijel po 13.hodině vlakem do Kostelce a nejprve si zašel do hostince Otty Krejčího v domě č.52, vypil zde stopku lihoviny a jedno pivo a pak hned zamířil do Cejle. Na podzim 1945 dal totiž Jackanič Dvořákovi opakovací pistoli ráže 6.35 výměnou za nějaké poživatiny. Nyní si ale přišel vyžádat pistoli zpět, neboť ji prý nutně potřebuje. Zdržel se zde asi 30 minut a po vrácení zbraně se znovu odebral do Kostelce a znovu do hospody. Sotva prošel chodbou od vchodu na dvůr hospody, dvakrát zde vystřelil a pak vkročil do hostinské místnosti. Zde se tou dobou kromě hostinského nacházeli ještě cestář Adolf Neděla a kostelecký ponocný Hejtman.Jackanič přistoupil k nálevnímu pultu, vytáhl z pouzder obě pistole a začal z nich naráz střílet. Tak vypálil asi 5 ran a střely se zaryly do podlahy místnosti. Potom se obrátil na hostinského Krejčího, namířil mu pistole na prsa a pravil "davaj popiť ", přičemž měl vzhled rozrušeného zlého člověka. Hostinský však bral jeho chování spíše jako žert, necítil se ohrožen na životě a Jackaniče chlácholivě poučil ať raději zbraně schová, aby nedošlo k neštěstí. Ten opravdu zasunul pistole do pouzder na opasku , vypil dvě stopky lihoviny a odebral se kolem 16. hodiny k nádraží, že pojede vlakem do Jihlavy. Při odchodu z hospody byl v mírně podnapilém stavu, což u něho nebyl stav nijak mimořádný.
Právě v této chvíli dostaly události osudový spád. Směrem ke kosteleckému nádraží se totiž současně ubírala i paní Karolína Boudová / 56 let, narozená v Třešti 1888/, manželka přednosty v Rantířově, doprovázená svojí dcerou Věrou Korandovou, která za sebou táhla na saních dvouletého syna Františka. Došly právě k mostku přes řeku, když se za nimi vynořil spoza Janákova domu Jackanič, který právě pojal úmysl ověřit si svou partyzánskou mušku. Vytáhl pistoli, namířil ze vzdálenosti 49 m na osoby před sebou a vystřelil. Tentokrát se ovšem tomuto neumětelovi zdařila trefa vskutku partyzánská. Boudová se na místě zhroutila, neboť jak později zjistil ohledávající lékař dr. Kaboněk z Třeště, projektil prolétl přímo srdcem a uvízl pod levou prsní bradavkou, což způsobilo okamžitou a neodvratnou smrt. Korandová se po výstřelu s úlekem ohlédla ne pachatele a vykřikla : "Co to děláte, vždyť vy po nás střílíte !" Ten rychle uschoval pistoli a zcela nehrdinsky se dal na překotný útěk. Boudová pak byla odtažena ne blízký poštovní úřad, odkud poštmistr Novák bezodkladně vyrozuměl lékaře Kaboňka a místní hlídku SNB, tvořenou vrchním strážmistrem Jakubíčkem a strážmistrem Františkem Prodělalem. Ti okamžitě začali pachatele, majícího asi 30 minut náskok, pronásledovat. Věděli, že vyrazil uličkou k řece a dále byli ještě nasměrováni obyvateli z obce, že pachatel utíká podél řeky a snaží se dosáhnout jihlavské silnice. Když Jackanič zjistil, že je pronásledován, pustil se přes pole k lesu. Honička pak trvala asi jednu a půl hodiny. Po silnici jel velitel Jakubíček ještě s jedním civilistou a do terénu se pustil strážmistr Prodělal, který vraha nakonec dostihl, bez odporu zadržel a zajistil u něho dvě ostře nabité pistole. Jackanič začal okamřitě tvrdit, že on na nikoho nestřílel, že to jistě střílel nějaký Němec a on jen prchal, aby mu náhodou obyvatelé Kostelece omylem nespravedlivě neublížili. Později pak svoji výpověď ještě změní a bude tvrdit, že si pistoli jen tak přendával a přitom nechtěně vyšla osudná rána. Nyní však byl zatčen, dopraven na stanici SNB v Kostelci a zde si jej v 17.30 hod. téhož dne vyzvedli kriminální inspektor Jakub Jakeš a asistent František Křípal, kteří ho převezli do oblastní kriminální úřadovny v Jihlavě, aby ho po důkladném prošetření všech okolností obvinili pro zločin vraždy dokonalé, pokus vraždy, ohrožení veřejné bezpečnosti, přestupek proti zbrojnímu patentu, zcizení státního majetku a maření národní správy. Pod vedením JUDr.Mareše bylo šetření kriminální úřadovny uzavřeno 27.února 1946 a delikvent pro uvedené činy předán státnímu zastupitelství v Jihlavě. Zabavené zbraně, jakož i náboje do pistolí a pušky, nalezené při domovní prohlídce, a stejně i smrtící projektil z Paraboly ráže 7.65 mm, vyjmutý z těla oběti při soudní pitvě, byly přiloženy jako předměty doličné. Současně JUDr. Mareš zažádal, aby po provedeném trestním řízení, byly zabavené zbraně vydány k vyzbrojení výkonných orgánů Oblastní kriminální úřadovny v Jihlavě, neboť těmto dosud nebyly žádné služební zbraně přiděleny. Byly provedeny důkladné výslechy svědků, a to i ve vzdálených obcích, jako tomu bylo u vojáka Aloise Tomana. Zaprotokolovány byly i výpovědi ve prospěch obžalovaného, to když se jeho příbuzní snažili klamnou výpovědí dokázat, že Jackanič byl v inkriminované době střelby u Slavie v blízkosti jejich domova. Je připojena i balistické expertiza střelby u Slavie a též mapový zákres honičky pachatele v Kostelci apod. Vše detailně strojopisně zaznamenáno, aby násilník mohl být souzen pro zločin vraždy dle § 99 a § 13 trestního zákona. Jihlavský krajský soud převzal Jackaniče do vazby 5.3. 1946, celou kauzu zpracoval a 28.5. vznesl obžalobu. Ta však kupodivu zněla překvapivě jen na pouhé přečiny a přestupky, tedy žádný zločin, žádná vražda. Jednalo se o § 335 jakožto přečin proti bezpečnosti života a přestupky dle § 32 a § 36 proti zbrojnímu patentu. Dne 4.6. 1946 podal soudce Střída oznámení obžaloby, ke které byl advokátem ustanoven JUDr. František Činčera.
Takovýmto zásadním přehodnocením skutkové podstaty činu u Krajského soudu v Jihlavě se přelomově změnil i náhled na pachatele. Z neurvalého násilníka, permanentně ohrožujícího své okolí,se rázem stal jen nešťastný manipulátor se zbraní, kterému zcela nečekaně spustila pistole. To byla ostatně právě jedna z pachatelových vysvětlovacích verzí, že smrtící výstřel vyšel, když si zbraň jen tak na ulici kontroloval a přendával z kapsy do pouzdra. Veškeré další konání a rozuzlení u soudu lze předjímat už jen z pouhého zápisu hlavního líčení. Zatímco všechny výslechy svědků jsou precizně identifikačně uvedeny a pak podrobně strojem zapsány v mnohastránkovém souboru, je všechno soudní konání zaprotokolováno velmi laxním, sotva čitelným rukopisným záznamem v délce jedné stránky. Z něho se dozvídáme, že hlavní líčení proběhlo 27.6. 1946, vedl je samosoudce Stuna a státním zástupcem byl dr. Vašák. Zápis konstatuje, že byly přečteny všechny svědecké výpovědi a pak byl vynesen jménem republiky rozsudek přesně v intencích obžaloby. Tedy podle § 335 a dále podle § 32, 33 a 36 zbrojního patentu, se zřetelem na § 267 a s použitím § 266 a § 260 trestního zákona se pachatel odsuzuje k 5 měsícům tuhého vězení s jedním tvrdým ložem měsíčně, přičemž se do výkonu trestu započítává vyšetřovací vazba od 23.2. do 27.6. 1946. Jelikož se nikdo proti
rozsudku neodvolal a Jackanič souhlasil s okamžitým nástupem trestu, stalo se tak již téhož dne ve 12 hodin 15 minut. K propuštění z vězení pak došlo 23.července 1946, tedy po 26 dnech řádného odnětí svobody. Jak se též můžeme dočíst z přiložených faktur jeho stravovacích nákladů, bylo na jeho uvěznění vynaloženo za 120 dní vyšetřovací vazby 1.176 Kčs a za 26 dní trestní vazby 824,40 Kčs, což dohormady činí 2.005,40 Kčs. Po svém propuštění se Jackanič přestěhoval do České Lípy, kde bydlel na Třídě generála Svobody v čísle 905, odkud ještě v říjnu téhož roku urgentně opakovaně žádal o vrácení zabavených pistolí. Jihlavský krajský soud byl ochoten vyhovět, ovšem zcela v duchu zákona požadoval před předáním zbraní předložit platný zbrojní průkaz. Tomu ale Jackanič ani po trojí výzvě nevyhověl , a proto po vypršení čekací lhůty byly obě pistole na jaře 1947 předány vojenským úřadům.
Jackanič tedy zbraně zpět nazískal a bez nich už nedokázal ohrožovat a mařit životy svých spoluobčanů a nezbylo mu tak než žít řádným životem, na podkladě čehož mohl později zažádat o výmaz trestu. Stalo se tak v roce 1970 u okresního soudu v Ústí nad Labem a soudkyně Helena Horáková neměla důvod žádosti o zahlazení trestu nevyhovět. Ve svém rozhodnutí, zdůvodněném bezúhonným životem jmenovaného sice mylně uvedla, že zahlazuje trest 5 měsíců žaláře vyřčeného podle § 333 trestního zákona z roku 1852, zatímco se jednalo va skutečnosti o § 335, leč přesto se tímto právním aktem stal pan Jackanič dne 14.6. 1970 zcela čistým a bezúhonným.
Toto je tedy průběh a skutková podstata činu, archivovaného v MZA Brno pod označením TK IX 171/46 , příběh o vině a potrestání, příběh, který má mimo svou konkrétní náplň ještě dvě další dimenze, které mohou čtenáře přimět k zamyšlení.
Tou první je kritický pohled na tzv. "partyzánštinu" na konci 2. světové války. Představa odvážného partyzána, provádějícího svůj odboj tak, že dobře skryt za bukem někde v lese střílí po ustupujících německých kolonách, navozuje i otázku, co by se asi stalo, pokud by se jednalo o vskutku dobrého střelce a ne jako v našem případě o neumětela Jackaniče.Ten totiž pravděpodobně nikoho z Němců nezasáhl, jinak by se zcela lehce mohlo stát, že by rozzuření Němci otočili volanty svých obrněnců k nejbližší vesnici a tam provedli krvavou mstu na zcela nevinných lidech, jak je to známo z celé řady našich obcí v podobných případech. Žádná podobná událost z míst Jackaničova působení bohudík není zdokumentována. Má-li však takovýto člověk nárok na hrdý titul hrdiny národního odboje a potažmo i na partyzánský důchod či jiné sociální požitky, je už na zvážení následných generací.
Druhým aspektem našeho případu je čistě lidský rozměr jinak jasné právní kauzy. Nepopiratelným jádrem tohoto příběhu je , že zde byl naprosto zbytečně a bezohledně zmařen lidský život. Soud rozhodl, že v mantinelech paragrafů lze za takový čin zbavit pachatele svobody na 5 měsíců. Je to přiměřeně nebo málo, jakou hodnotu vlastně představuje lidský život ? Toto soudní rozhodnutí padlo v roce 1946, tedy ještě dávno před Vítězným únorem , po nemž už by se bylo možno nadít soudních verdiktů jen těžko předjímatelných. Výsledkam pak bylo, že bezohledný zabiják, který cenu lidského života vůbec nebral do úvahy, odseděl v řádném vězení 26 dnů a i toho zpřísnění trestu v podobě jednoho tvrdého lože měsíčně se mu tak dostalo pouze jednou jedinkrát. Kdo vnímá kolem sebe podobné události z doby dávné, nedávné i současné,musí s přihlédnutím k vypsanému případu konstatovat, že úzkostná ohleduplnost vůči darebákům a pachatelům zlých činů, jakož i současná flagrantní neúcta k obětem těchto činů, se táhne naším právním systémem již celá dlouhá desetiletí.
připravil MUDr. Přemysl Fučí
