Budeme-li pátrat po nejstarších prvopočátcích automobilismu, dostaneme se až do století sedmnáctého, kdy geniální vědec, konstruktér a vynálezce, jezuita Ferdinand Verbiest sestrojil krom na svou dobu velmi moderních děl, hracích hodin, teploměrů, barometrů či mechanických hraček i první doložený fungující parní vůz. Začal se tak naplňovat odvěký sen lidstva o samohybu, který nepotřebuje sílu lidí ani zvířat. Pokusů o využití parního reaktivního pohonu potom následovalo ještě několik, leč skutečné začátky automobilismu spadají až do přelomu 19. a 20. století. Patrně nejznámější vůz je Newtonův, poháněný přímo tryskou a bez turbíny. Skutečný parní stroj se na kolovém podvozku ocitl v roce 1769, kdy Francouz Nicholas Cugnot sestrojil pro armádu mohutný tahač děl na třech kolech, dosahující rychlosti až 4 km/hod. U nás je nejznámější vynález tohoto druhu parovůz mechanika Josefa Božka pro 3 osoby, který byl předváděn na veřejné produkci roku 1815 v pražské Stromovce. Lidé jej však chápali jen jako velikou hračku. Všude v civilizovaném světě probíhaly další a další podobné pokusy, jen v Anglii jich bylo více než padesát. Smutně skončil vůz glasgowskéko konstruktéra Scotta Russela, jemuž v roce 1834 vybuchl kotel a v tomto „parním kočáře“ zahynuli čtyři lidé. Tím lze datovat i první automobilové neštěstí v dějinách lidstva. Další rozvoj automobilismu však to nemohlo nikterak ovlivnit. Překotný rozvoj tohoto odvětví pak probíhal ve století dvacátém, kdy se automobily staly úžasným nositelem pokroku, ale současně i nekontrolovatelnou hrozbou. To, nakolik museli lidé vyklidit svůj životní prostor nekonečným řadám plechových krasavců, vídáme dnes a denně v ulicích všech měst i na všech dopravních spojnicích světa. O veliké hrozbě devastace ovzduší výfukovými plyny dnes již nepochybuje nikdo, a tak si jen s úsměvem můžeme připomenou glosu fejetonisty pražských novin z dob, kdy po Praze začínaly jezdit první automobily a novinář je vítal vřelými slovy, že je již na čase, aby auta nahradila koňské potahy a tím hygienicky ozdravělo pražské ovzduší namísto páchnoucích koňských koblihů.
Nikdo v oněch dobách nemohl dohlédnou dalekosáhlé důsledky překotného rozvoje techniky a zejména aut. Tím méně se dalo předvídat nesčetné množství autonehod, které budou ročně decimovat lidstvo více než světové války. Vždyť jen loňského roku počet obětí na našich silnicích dosáhl 1.300. V létech rozvoje automobilismu v Čechách však dopravní nehody bývaly spíše dílem mimořádné shody nešťastných okolností a jejich výskyt byl sporadický. Pro místo samotné, kde k nim došlo, představovaly mimořádnou událost.
A tak i malá vesnice na Vysočině, Kostelec u Jihlavy, začala přinášet své oběti na oltář automobilismu. Tou vůbec první se stal zdejší ponocný pan Josef Vejvoda, který se ve vesnici narodil, prožil tu celý svůj život a nakonec nalezl smrt při plnění povinností služby svým spoluobčanům. Josef Vejvoda se narodil 9. února 1861 manželům Ondřeji Vejvodovi a Marii, rozené Semekové z čísla popisného 8. Oženil se roku 1886 v Dolní Cerekvi s cejlskou rodačkou Julií Reitermannovou, s níž potom po celý život bydlel v někdejší kostelecké pastoušce (č.p. 12), kde se jim v rozmezí let 1886 až 1898 narodilo celkem osm dětí, z nichž se pouze synové Jan, Josef a Karel dožili dospělosti. Vejvoda pracoval v Kostelci jako listonoš a ke konci života se stal kosteleckým ponocným neboli nočním hlídačem a svou službu vykonával poctivě i v dosti pokročilém věku až do oné osudné noci v roce 1937, kdy mu již bylo 76 let. Tehdy 26. července, právě když odtroubil jedenáctou hodinu večerní a ubíral se k domovu, přihnalo se od Jihlavy auto, které ho smrtelně srazilo k zemi. Za volantem seděl třešťský podnikatel pan Josef Vraný ( 1905 – 1961).
Pan Vraný vedl v Třešti prosperující lahůdkářství, a tak i on se jednoho dne rozhodl zmodernizovat svůj život osobním automobilem. K tomu účelu si na začátku dubna 1937 zakoupil od firmy Meissner mohutný americký šestiválec značky Studebacker, vzor 1928. K obsluze vozidla zaměstnával šoféra, ale sám chtěl rovněž získat řidičské oprávnění, a proto si o ně zažádal u Okresního úřadu v Jihlavě. V červenci to byl již měsíc, co žádost ležela na úřadě nevyřízena, protože ještě nebyl dohodnut termín přezkoušení řidičových dovedností. Pan Vraný však v době, co auto vlastnil, s ním občas jezdil a nabyl přesvědčení o svém dostačujícím řidičském umu. Protože se 26. července rozhodl svézt do jihlavského kina společnost svých známých a příbuzných a chtěl jich pobrat co nejvíce, rozhodl se nechat šoféra doma a za volant usedl sám. Automobil Studebacker byl výrobně typizován pro čtyři osoby, včetně řidiče. Pan Vraný však do kabiny směstnal lidí sedm, a to tak, že na zadní sedadlo posadil čtyři a vedle svého řidičského místa vtěsnal další dva. Krom své tchýně Anny Hartmannové a manželů Milady a Břetislava Novotných vezl i švadlenu Kateřinu Vlčkovou, Františku Petřivaldskou a Antonína Pončíka, který seděl namáčknut přímo na řidiči a tím mu dost omezoval pohyby při řízení vozidla. Nicméně přesun z Třeště do Jihlavy posádka absolvovala bez problémů a po představení odjížděli o půl jedenácté od jihlavského kina zase na cestu domů. Celá společnost se vesele bavila a přetřásala zážitky ze shlédnutého představení a cestu sledoval jenom šofér. To byl nakonec také důvod, proč se nikdo z osádky nedokázal vyjádřit k vlastnímu průběhu nehody. Jak všechno proběhlo skutečně se již asi nikdo nedozví. Bylo to záležitostí několika málo osudných vteřin. Přímým svědkem byl jen řidič Vraný, a ten se snažil událost líčit ve svůj prospěch. Nepřímí svědkové měli postřehy poněkud odlišné. Muselo se tedy vycházet ze zjištěných stop a logických dedukcí. Sám Vraný dokazoval své řidičské schopnosti i tím, že bez problémů projel obtížnou zatáčku před Kostelcem a pak vesnicí projížděl rychlostí 15 až 20 km/hod. Měl zapnuté plné reflektory, které mu osvětlovaly jen úzký pruh silnice před sebou. Když projížděl ostrou zatáčkou u Reiterova hostince, uviděl náhle před sebou člověka přecházejícího silnici, který byl asi v polovině vozovky. V té době ještě platil v dopravě levostranný provoz a on údajně jel řádně po své levé straně. Aby se vyhnul člověku v silnici, stočil vozidlo doprava, ale onen nešťastník v poslední chvíli změnil chůzi právě tímto směrem, a tak jej vozidlo zachytilo levým blatníkem. Po 5 až 6 metrech Vraný vůz zastavil a vyběhl s ostatními spolujezdci k ležící postavě. Spolu s Pončíkem a Novotným odnesli zraněného v bezvědomí a položili na hromadu písku na levé straně silnice před hostincem. To již přibíhali i kostelečtí občané Josef Semek a Kurt Weigner a pan Lahoda a snažili se umělým oživováním přivést ponocného k vědomí, ale marně. Vraný ponechal v Kostelci Novotného, Pončíka a Vlčkovou, aby zraněnému nějak pomohli a sám s ostatními odejel pro lékaře do Třeště. Tam se mu podařilo sehnat dr. Alfréda Singera a s ním se autodrožkou do Kostelce vrátil. Mezitím ostatní odnesli ponocného domů, ale sotva se dostavil i lékař Singer, zraněný zemřel. Poté odnesli Vejvodu do hřbitovní márnice a současně vyrozuměli starostu Köttnera. Ten přivolal kosteleckého strážmistra Ferdinanda Kamínského a začali zajišťovat stopy. Kovář bílou vápennou barvou obtáhl stopy vozidla, které kupodivu vedly před tři hromádky štěrku při pravé straně silnice a označil i krvavou skvrnu uprostřed vozovky.
Hned druhý den ráno o osmé hodině byl pan Vraný zatčen a převezen do jihlavské krajské věznice do vyšetřovací vazby, kam byl přijat v 8.45 hod. Ještě téhož dne 27.7. provedl soudce dr. Kaupa první výslech zadrženého. Vraný uvedl svoji verzi o nešťastné náhodě a vběhnutí ponocného do cesty auta a jako svou chybu připouštěl jen to, že dle tehdy platných předpisů neztlumil v obci reflektory, které by mu pak též osvětlovaly i okolí silnice. Nedovedl však vysvětlit, jak přejel ony tři hromádky štěrku na pravé krajnici a přitom tato skutečnost byla zcela nezvratná po proměření šíře stop pneumatik i rozchodu kol, což přesně odpovídalo rozměrům Studebackera. Okolnosti začaly napovídat, že projížděl vesnicí dosti velkou rychlostí, při níž nezvládl řízení, přejel již v zatáčce z levé strany na pravou, tam projel štěrkem a když se snažil vozidlo vrátit na silnici, narazil do Vejvody. Svědectví spolupasažérů žádné nové poznatky nepřineslo, zato se jevilo důležitým svědectví pana Lahody, který se pasoval na znalce odhadu rychlostí a tvrdil, že auto projíždělo Kostelcem 50 – 60 km rychlostí. Vraný se naopak dovolával jistého dobrozdání, že jeho vůz není schopen jet více než čtyřicítkou. Toto však vyvrátil třešťský šofér Ferdinand Vinck, který s tímto, policejně zajištěným autem dosáhl rychlosti až 80 km/hod. Dalším významným důkazem byla soudní pitva, kterou přímo v kostelecké márnici provedli MUDr. Jan Havelka a MUDr. Josef Weissenstein za svědecké přítomnosti starosty Köttnera a místostarosty Withelma. Po otevření lebky byla nalezena v přední mozkové jámě fraktura lebeční kosti v délce 3 cm, která přecházela do praskliny spodiny lební další 3 cm a dokládala jednoznačnou příčinu smrti. Při pitvě dutiny hrudní a břišní bylo shledáno rozsáhlé zhmoždění vnitřních orgánů s roztržením pohrudnice a bránice a prokrvácení dutin, sahající až k ledvinám. Na krční páteři bylo roztrháno vazivo až k samé míše. To vše napovídalo o mimořádně silném nárazu na tělo, tedy předpoklad i značné rychlosti přijíždějícího vozidla. Vraný požádal o pomoc advokátní kancelář JUDr. H. Gerolda, kde se úkolu ujal JUDr. Karel Horlivý, přes něhož Vraný odeslal žádost o propuštění z vazby, jelikož tím velice trpí újmu jeho živnost. Žádosti nebylo vyhověno a navíc se přihlásila vdova po zabitém, paní Julie Vejvodová, a ta žádala po pachateli náhradu 35.000 Kč jako tzv. doživotní zaopatření. Jaká částka jí nakonec byla vyplacena není nikde doloženo, ale 30. srpna odeslala vdova společně se svojí dcerou Marií Endlerovou soudu dopis, že se s nimi Vraný vyrovnal a ony se tak nepřipojují k trestnímu řízení. Finanční vyrovnání s rodinou bylo nakonec u soudu jednou z polehčujících okolností, stejně tak jako i to, že obžalovaný svoji vinu po stránce skutkové nepopíral a projevil upřímnou lítost. Třešťský starosta Jan Liška vydal souzenému vysvědčení o chování, kde napsal, že nemá proti Vranému námitek jak v ohledu mravním tak politickém. Krajský soud v Jihlavě zasedl k hlavnímu přelíčení 31.8. 1937 v 15 hodin za předsednictví s.r. Pellara se soudci s.r. dr. Horetzkym a s.r. Schiebelem. Žalobu jménem státu vznesl c.s. dr. Doležal a obhajoby se ujal koncipient z Geroldovy kanceláře dr. Elbel. Bylo třeba zvážit všechna svědectví a závěrem spravedlivě rozhodnout. Přestože zpočátku soudcové nahlíželi rozsudek poněkud odlišně nakonec učinili jednomyslné rozhodnutí. Bylo nalezeno právem, že Josef Vraný „nemaje vůdčího listu a dostatečných znalostí v řízení, řídil přeplněný automobil neopatrně a nedávaje výstražných znamení (Vraný tvrdil, že před zatáčkou troubil, ale nikdo toto znamení neslyšel), a tak spáchal podle paragrafu 335 a 337 trestního zákona přečin proti bezpečnosti života.“ Přitěžujícím faktem bylo zejména to, že svým jednáním ohrozil více osob. Soudci však přihlédli na nevinnou rodinu, o niž se žalovaný řádně stará a usnesli se na trestu mimořádně zmírněném, ale přitom přiměřeně zostřeném. Vzhledem k tomu, že byl v minulosti Vraný již dvakrát trestán a nyní šlo o obzvláštní neopatrnost, neudělil soud dobrodiní podmínečného odsouzení. Výsledkem bylo 6 týdnů tuhého vězení, zostřeného 2 posty a náhrada nákladů trestního řízení. Dle paragrafu 266 se započetla vazba zajišťovací a vyšetřovací a tak mohl Vraný odejít na svobodu pouhých šest dní po vynesení rozsudku.
připravil MUDr. Přemysl Fučík
