České země patřily v mnohonárodnostní podunajské monarchii k nejvzdělanějším již od školské reformy z roku 1849, řízené tehdejším ministrem duchovních záležitostí a vyučování hrabětem Leo Thunem. Na reformu navazovala Exner - Bonitzova úprava organizace gymnazií a reálek, jejíž součástí bylo i nařízení z roku 1850 o povinné výuce češtiny na všech gymnaziích v českých zemích. Hasnerův zákon z roku 1869 o školské soustavě a povinné docházce od 6 do 14 let, ve svém třetím bodě výslovně uváděl, že všechny hlavní jazyky v říši / v českých zemích tedy čeština a němčina / jsou si rovny. Vyučovací jazyk na jednotlivých školách se pak odvozoval od národnostního složení obce. Vesnice Kostelec u Jihlavy, nalézající se uprostřed německého jazykového ostrova /Iglauer Sprachinsel/ s většinovým obyvatelstvem německým, měl tedy logicky školu od svého počátku německou a děti z českých menšinových rodin musely volit mezi přizpůsobením se německému vyučovacímu jazyku v místní škole /což bylo u smíšených manželství téměř vždy/, nebo navštěvovat některou českou školu v okolních vesnicích /převážně se jednalo o Dolní Cerekev/ či dokonce dojíždět do relativně vzdálené Jihlavy. Od počátku dvacátého století sílil český živel nejen v samotné Jihlavě, ale i ve venkovských obcích a národnostní složení ostrůvku se tím začínalo pozvolna vyrovnávat.
Řídícím učitelem kostelecké školy byl od roku 1890 Josef Žák, rodilý Čech, který byl v zápisech vždy důsledně psán s úvodním písmenem Ž a dlouhým á, a to i v textech ryze německých. Svoji národní náklonnost osvědčil právě v době zřizování české školy v Kostelci, kdy přispěl, již coby důchodce, svými zkušenostmi i hmotným majetkem do začátků české školy. V letech před první světovou válkou však vzorně vedl německou školu a byl pravidelně velmi kladně hodnocen při vizitacích školními inspektory. Rovněž velmi precizně německy sepisoval školní kroniku, s jejímž prvním dílem, sahajícím do roku 1913, obšírně seznamovala předchozí sdělení o historii školy. Jelikož další část kroniky z let 1913 až 1923 je nenávratně ztracena, je pro nás nutno pro toto období informačně vystačit s vizitačními hlášeními, jež každoročně prováděl okresní školní inspektor Bruno Wondra. A tak se odtud dozvídáme, že ve školním roce 1913/14, kdy se svět nezadržitelně blížil k bezbřehému válečnému traumatu, v Kostelci zasedlo do lavic 93 žáků, 47 chlapců a 46 dívek. V průběhu roku se však stav ještě o dva žáky navýšil. Učitelský sbor tvořili vedle řídícího Žáka, pomocný učitel Burgel,učitelka ručních prací Neubauerová a katolické náboženství vyučoval místní farář Kučera a všichni pedagogové měli aprobaci pro německý vyučovací jazyk. Škola byla náležitě vybavena veškerými vyučovacími pomůckami až na žalostný stav nástěnné mapy Morava a Slezska. Pro tělesnou výchovu bylo k dispozici vybavené letní cvičiště a zahrada řídícího učitele sloužila k praktickým účelům coby zahrada školní. Učitelská knihovna soustřeďovala 109 svazků a žákovská 189. C.k. školní inspektor Bruno Wondra se dostavil na vizitaci 13.1. 1914 a jako hlavní zdejší problém zkonstatoval velké poškození nástěnné mapy domoviny následkem častého používání, a tak ihned nařídil místní školní radě pořídit mapu náhradní. Práci učitelů hodnotil inspektor velmi uspokojivě, rovněž tak kázeň a znalosti žactva, vedení úřední agendy označil za pečlivé a celkové řízení školy za cílevědomé a rozvážné. Nadučitel Žák sice dělal též kostelního varhaníka, ale tato jeho vedlejší funkce neměla vliv na jeho učitelské povolání. Všechny děti byly pravidelně zdravotně sledovány, náležitě očkovány a vlastenectví v nich bylo horlivě pěstováno.
Poměry se ovšem poněkud změnily v následujícím školním roce 1914/15.Školou povinných dětí bylo sice znovu 93, 48 hochů a 45 děvčat, ale přesto muselo být zavedeno polodenní vyučování, když byl učitel 2.třídy Burgel přidělen k prozatímnímu vedení rantířovské jednotřídky, jejíž učitel August Ficker narukoval do právě vypuklé války. Tehdy jistě nikdo nepředpokládal, že toto přechodné opatření protáhne tragická a dlouhá válka na celé čtyři roky. Burgelův nástup v Rantířově byl velmi důkladný, nejprve zahájil s dětmi nový školní rok slavnostní bohoslužbou, konanou 16.září ve farním kostele v Německé Vyskytné a od 18.září započal s výukou 47 zapsaných žáků. Hned 4.října bylo nutno oslavit jmeniny Jeho císařského veličenstva, a to co nejslavnostněji. Ke shromážděné mládeži pronesl Burgel vlastenecký projev, v němž nabádal děti, že mají být pilné a statečné, aby mohli v dospělosti všemi svými silami prospět své milované vlasti. Nato se opět všichni odebrali ke slavnostní bohoslužbě do Vyskytné. Uplynulo však jen několik málo dní a ještě v říjnu byly vyhlášeny vojenské odvody,kam se musel dostavit i Josef Burgel. Byl uznán schopným služby ve zbrani a již 26.října 1914 povolán k činné vojenské službě v domobraně. Proto musela jihlavská okresní školní rada na dobu podle potřeby umístit do rantířovské školy výpomocného učitele z Helenína Albína Amlera. Ten zde nakonec setrval až do závěru války.
Změnu však ve čtrnáctém roce zažila i celá kostelecká farnost, když po odchodu faráře Kučery a krátkém zástupu Antonína Hrubého, v létě 1914 nastoupil do Kostelce František Vrbka. Začal ve škole pravidelně a podle rozrhu vyučovat náboženství, ale v budoucnu se měl nechvalně zapsat do kostelecké historie jako nepřítel nově vzniklé republiky i českého národního elementu ve vesnici. Bruno Wondra přijel na inspekci v březnu 1915 a opět velmi kladně zhodnotil práci řídícího Žáka.
Válka pokračovala i v roce dalším 1915/16,kdy kosteleckou školu navštěvovalo 88 žáků, z nichž bylo 48 hochů a 41 děvčat, učitelský sbor pokračoval ve složení : Žák, Neubauerová, Vrbka a zápis inspektora Wondry nese datum 9.12. 1915. Školní rok 1916/17 zahajovalo 79 kosteleckých žáků/39 a 40/ při stejném složení učitelstva a Wondra svoje inspekční hlášení sepsal 11.1.1917. Další rok 1917/18 usedlo do lavic 78 žáků /36 a 42/, učitelé zůstali stejní, ale úroveň výuky poněkud poklesla, jelikož inspektor Wondra musel upozorňovat na správnou pozornost a hlasové změny u větných znamének při čtení a recitaci. Také poučil o plánovaném postupu při kresbě volnou rukou a měl výhrady i k vnější formě početních úloh, což vše zapsal do hlášení dne 5.3.1918.
Školní rok 1918/19 přinesl dlouho očekávanou možnost rozšíření výuky, to když nastoupila do Kostelce Albína Doležalová, výpomocná učitelka, která získala aprobaci pro výuku na obecných školách v roce 1917, vyučovací řeč měla němčinu a přišla z dosavadního působiště ve Volfusdorfu ve školním okrese Česká Lípa. Inspektora Wondru však svými výsledky příliš nenadchla, neboť je ve svém berichtu z 6.6.1919 označil jako zčásti uspokojivé a zčásti dostatečné. V posledním válečném roce měla kostelecká škola 71 žáků, z nich 36 hochů a 35 dívek.
Zdálo se, že se ve zdejší škole vše vrací k předválečnému stavu, jelikož se v roce 1919/20 vrátil pomocný učitel Burgel, aby se ujmul poloviny z nastoupivších 64 žáků /chlapců bylo 30 a děvčat 34/. Svá místa zaujali i řídící Žák a industriální učitelka Neubauerová, ale mělo to být již skutečně naposledy, kdy německé škola v Kostelci fungovala jako dvojtřídka. Bruno Wondra ve svém vizitačním zápisu ze 17.6.1920 znovu pěkně pochválil práci učitelů Žáka i Burgela, ale nově vzniklá Československá republika již pracovala na nových zákonech, jejich hlavním cílem bylo posílení českého živlu, všude tam, kde pokulhával za stranou měneckou. Presidium moravské zemské školní rady vydalo 8.10.1920 výnos č.1703 o redukci dvojtřídní německé školy v Kostelci na jednotřídku. V samotné vesnici již od začátku století posilovala česká menšina, zejména ve vazbě na vybudování železnice a masného průmyslu, ale prosazení české školy nebylo snadnou záležitostí ani po vzniku ČSR. Ani když se zdejší česká menšina spojila s menšinami blízkých národnostně smíšených vesnic a v předběžném soupisu bylo napočítáno 30 dětí pro požadovanou školu českou, jednání se protahovalo, Němci podávali protesty a řešení nepřicházelo. Několik žáků se dokonce z vesnice odstěhovalo, jiní nadále chodili do škol v sousedství nebo do zdejší školy německé. Také farář Vrbka se neskrývaně stavěl s odporem k republikovému zřízení,při všech možných příležitostech podněcoval kostelecké Němce proti republice. Ač sám byl rodem Čech a Němčinou ani příliš dokonale nevládl, zarytě odmítal českou školu a značně popudil české obyvatele Kostelce svými výroky:"Česká škola je zbytečná" nebo "Kdybych já byl českým sedlákem, nedal bych svoje děti do české školy" a též upozorňoval rodiče dětí, že nikdo je nemůže přinutit, aby tam své děti posílali. Svým provokativním chováním farář upoutal pozornost i české četnické stanice v Kostelci, takže na něho byl několikrát ústně i písemně upozorněn jihlavský okresní úřad, odkud pak putovalo varování na předsednictvo Zemské správy politické do Brna, Vrbkovo chování v obci převahou německé bylo kvalifikováno jako vysloveně nebezpečné a zvažovala se možnost požádat biskupskou konsistoř o jeho přeložení. To se nakonec neuskutečnilo a Vrbka v Kostelci vydržel až do roku 1929. Velkou aktivitu v prosazování kostelecké české školy vyvíjel jihlavský okresní školdozorce Alois Lhotský, z místních lidí pak truhlář František Hromádka, četnický strážmistr Alois Slezák a železniční zřízenec Antonín Francl. Značné zásluhy měl i pelhřimovský odbor Národní jednoty Pošumavské v čele se svým předsedou Dr.Linhartem a jednatelem K.J. Křivancem. A tak konečně nadešel den, kdy byl poslední německý protest zamítnut a 14.3. 1921 ministerstvo školství a národní osvěty svým výnosem č.5848/1921 českou školu v Kostelci aktivovalo.
Mezitím co probíhaly zákulisní boje, započal dětem v září 1920 nový školní rok 1920/21, jenž se měl stát pro kostelecké školství přelomovým. Do německé školy nastoupilo 60 dětí, přesně s polovinou dívek a polovinou chlapců, řídícím učitelem se stal Josef Burgel a ruční práce nadále vyučovala Marie Neubauerová. Říjnovou redukcí školy na jednotřídku se německé děti musely stáhnout do jedné místnosti, aby druhá byla posléze využita pro nově vzniklou školu českou. Původně tuto třídu zanechala německé škola úplně prázdnou a teprve po dlouhém vyjednávání byla českým dětem zapůjčena jedna odřená tabule, židle, stůl a pět lavic. O šestou lavici pak byl sveden boj a když ji bez svolení pan Hromádka sám snesl z půdy, chtěl ho Burgel žalovat pro krádež. Zpočátku se zdálo, že česká škola nebude mít ani žádných pomůcek, neboť nebylo knih, obrazů ani názornin. Tehdy opět vypomohl na žádost správce školy Jana Lišky pelhřimovský odbor Národní jednoty Pošumavské darováním sešitů, per a tužek. V Kostelci se mezi příznivci vybralo v dobrovolné sbírce na školní pomůcky 643 Kč. Velmi vstřícně a obětavě se zachoval i někdejší ředitel německé školy Josef Žák, jenž ze soukromého majetku věnoval české škole značný počet fyzikálních přístrojů, pomáhal při zápisu dětí a zařizování školy svými radami i osobní intervencí. Předsedou místního školního výboru byl zvolen truhlář František Hromádka a jednatelem správce školy Jan Liška. Dalšími členy výboru se stali přednosta kostelecké železniční stanice Václav Tomš, vrchní četnický strážmistr Alois Slezák a Jan Doubek, rolník z Vysoké. Ředitelem české školy byl ustanoven Jan Liška z Třeště, učitelkou ručních prací slečna Marie Lišková, též z Třeště a náboženství i zde vyučoval farář Vrbka. Do školy bylo zapsáno celkem 18 žáků, 8 z Kostelce, 5 z Vysoké a 5 ze Salavic, přičemž ještě další dvě děti navštěvovaly v Jihlavě měšťanku a 2 žáci obecnou školu. Obětavost oceňoval posléze učitel zejména u dětí z Vysoké, které měly hodinu cesty přes lesy, a přesto docházely velmi svědomitě, ačkoliv doma měly školu sice novou, ale německou.
Konečně byla škola alespoň přiměřeně vybavena nábytkem a 1.dubna 1921 mohla být slavnostně otevřena. Rodiče školních dětí a žáci se sešli v pronajaté třídě a tam k nim promluvil o významu výchovy v rodném jazyce okresní inspektor A. Lhotský. Po té se ujal slova Jan Liška, připomněl národnostní snášenlivost, ale též nutnost nedat si ubližovat a upírat svá práva.
V osobě řídícího Lišky totiž přišel do Kostelce velmi horlivý český vlastenec z významné třešťské rodiny. Přestože otec Liškův byl jen obyčejným krejčím, všechny děti měly pozoruhodné umělecké vlohy a posléze se tito tři synové a dvě dcery stali aktivními veřejnými,pedagogickými nebo uměleckými osobnostmi svého města. Zejména starší bratr Josef, narozený 1888, který profesinálně pokračoval v otcových stopách krejčího, se nesmazatelně zapsal do podvědomí města Třeště coby malíř, sochař, řezbář a hudebník. Jeho busta Šimona Partlice, krásné betlémové figurky, jezdecká řezaná plastika presidenta Masaryka a mnohé jiné jsou toho přesvědčivým důkazem. Druhý bratr František /1883/ proslul jako třešťský historik a správce muzea a sestra Marie /1885/ jako učitelka ručních prací, stála u počátků českého školství v Kostelci. Sám Jan Liška se narodil 25.11.1890 v Třešti, kde i absolvoval měšťanskou školu a odešel studovat na učitelský ústav v Příboře, jenž zakončil zkouškou způsobilosti roku 1911. Jeho prvními místy působení bylo několik venkovských škol v litovelském okrese, kde učil až do roku 1921. Mezitím od května 1915 do konce roku 1918 vykonával vojenskou službu, přičemž se na samém konci války ocitl i na bojišti italské fronty. Výhodného učitelského místa na Hané se dobrovolně zřekl, aby přijal nabídku k výpomoci s rozvojem češství v rodném kraji. Tím se ocitl fakticky v roli ředitele, s titulem správce, české školy v Kostelci. S ním přišla i starší sestra Marie, absolventka pokračovací školy v Třešti a industriálního kurzu v Praze, která dosud učila na obecné škole v Bukové a menšinové škole v Rantířově.
Přestože Jan Liška věnoval kostelecké škole zcela mimořádné nasazení, posléze pro zdejší děti napsal i dětskou operetu "Katuše, pyšná princezna" a dosáhl s ní po několika stech reprízách i celostátního věhlasu, byl Kostelec prakticky začátkem jeho neúnavné kariéry veřejného činitele, řečníka, spisovatele, básníka a osvětového vzdělavatele na všech místech, kde se ocitl. Po patnáctiletém učitelování v Kostelci se stal ředitelem měšťanky v Třešti a zanedlouho na to i tamním starostou. Pro své mimořádné vlohy táborového řečníka a recitátora, bez něhož se neobešla žádná významná událost v okolí, byl mezi přáteli a známými důvěrně nazýván Janem Zlatoústým. Veřejné funkce mu sice přerušila válka, ale po osvobození se znovu pustil vedle své pedagogické práce do všech činností ve spolcích učitelských,vzdělávacích, Sokole a pod.,a takovým zůstal až do pozdního věku, zemřel v roce 1976 ve svých 86 letech, uprostřed činorodé práce.
Řídící Liška se s maximálním úsílím pustil do vlastenecké výchovy kosteleckých žáků, práci ve škole detailně popisoval do školní kroniky a jako hlavní úkol vnímal povznesení zakřiknutého češství ve vesnici. Proto také hned na první straně kroniky uvedl jako velmi "smutný příklad úpadku národního charakteru českého rolníka Smolu, jenž ještě dnes, tedy tři léta po osamostatnění, posílá své dva syny do německé školy". Rovněž velmi zahořekoval nad totálním poněmčením smíšených kosteleckých rodin, takže měl v počátku obtíže u některých žáků s vyučovacím jazykem.
Vyučování začalo na samém počátku dubna a již 21.téhož měsíce podnikl Liška se všemi českými žáky výlet do Třeště,kde si prohlédli továrnu na zápalky a mohli bezplatně navštívit dětské divadlo "Sněhurka", zorganizované žačkami dívčí měšťanské školy. Představením byly děti nadšeny a tak celkové milé přijetí v Třešti mělo kladný vliv i na jejich rodiče. Učitelská jednota Budeč z Jihlavy darovala kostelcké škole velmi pěknou mapu jihlavského hejtmanství.
Brzy na to, 15.května, se za veliké slávy v nedalekém Čeňkově odhalovala pamětní deska legionářskému hrdinovi Josefu Jiřímu Švecovi, a tak ani zde nemohly kostelecké děti chybět. Před zakončením školního roku 26.června 1921 byl uspořádán žákovský výlet do "Břízek", na nějž se sešlo mnoho českých lidí i ze širšího okolí. Všichni žáci zde předvedli své dovednosti, někteří recitovali básně, jiní prováděli tělocvičné hry a úkony a jiní účinkovali v národních tancích se zpěvy. Výlet zpestřil ochotnický orchestr, složený z muzikantů místních, cejlských a třešťských. Správce Liška uspořádal sbírku s výtěžkem 510 Kč a občerstvení, připravené továrnou na uzeniny, vyneslo dalších 500 Kč.
Tyto peníze se tak mohly stát dalším impulzem zdejšímu českému školství. Výlet vzbudil širší zájem obyvatel o školu nejen u Čechů, ale též němečtí obyvatelé byli přilákáni, postupně se přibližovali k místu konání, až se konečně bez problémů do zábavy i zapojili. Vrcholem Liškova snažení v premiérovém roce však byl prázdninový výlet do Prahy 10. až 13.srpna, jehož se zúčastnilo všech 18 žáků a výlet v nich zanechal nezapomenutelný dojem. Nejprve byly děti překvapeny, že nikde nevidí německé nápisy a neslyší kolem sebe mluvit německy, jak tomu byly zvyklé z domova. Pak byly uchváceny památnými pražskými budovami, Hradem , Staroměstskou radnicí a Národním muzeem. Na Královských vinohradech navštívily divadlo, prohlédly si Daliborku a Jelení příkop s tam chovanými medvědy. Potom Liška dovedl děti k Maroldovu Lipanskému panoramatu, provezl je parníkem po Vltavě a konečným bodem prohlídky Prahy byly hroby našich velikánů na Vyšehradském hřbitově. Celou akci financovala, organizovala a ubytování se stravováním zajistila Národní jednota Pošumavská, jejímž prvotním cílem od samého vzniku byl národnostní rozvoj češství v příhraničních oblastech, a proto uspořádala mimo mnoha jiných akcí i tento výlet pro celkem 210 dětí z menšinových obcí. Kostelec sem byl zahrnut, přestože byl jen okrajovým místem jejího působení.
připravil MUDr. Přemysl Fučík
